Znásilnění už nemusí být jen násilím

07. 01. 2025

Do konce roku minulého byl za znásilnění považován násilný, či pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, vynucený pohlavní styk či využití bezbrannosti osoby pro spáchání tohoto činu. Hrozícím trestem bylo odnětí svobody v rozsahu šest měsíců až pět let. Pro spáchání trestného činu znásilnění bylo tedy nezbytné použití násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy. Zároveň je dobré uvést, že pohlavním stykem byl dle staré definice míněn jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jedná se tedy o pojem širší, než jen soulož.

Pachateli znásilnění musela být nevole a nesouhlas poškozené osoby znám a nebylo podstatné, zda se po celou dobu poškozená osoba fyzicky bránila či již nikoliv (pro vyčerpání, přemožení či „vzdání a podvolení se“). Podle soudní praxe bylo rozhodné, že došlo k použití fyzické síly, nikoliv však pouze intenzivní nebo hrubé, které vedlo k překonání nesouhlasu poškozené osoby. I chycení za ruce bránící se oběti naplňovalo znaky znásilnění. Uvedení poškozené osoby do bezbranného stavu s cílem osobu znásilnit je považován za projev násilného konání.

Pohrůžka násilí může směřovat i k takovému násilnému činu, který se stane v bližší budoucnosti. Podmínkou je, že z pohrůžky bude osobě poškozené zřejmé, že pokud se nepodvolí pachateli, bude násilí pácháno. Nemusí se přitom jednat o násilí páchané jen na poškozené osobě, ale i vůči osobám blízkým či proti zvířeti (pokud k němu má osoba silné citové pouto).

Pod pohrůžkou jiné těžké újmy lze uvést široký rozsah jednání, které může poškozená osoba s ohledem na její osobní poměry, vyspělost, zkušenosti a psychický stav považovat za hrozbu. Jako příklad lze uvést hrozby v podobě majetkové újmy, profesní, vážné újmy na cti a dobré pověsti osoby či rozvratu rodinného života.

Jak je zřejmé z výše uvedeného, ke spáchání trestného činu znásilnění byla nutná existence reálného násilí, násilím vyhrožovat či hrozit způsobením jiné újmy, čímž došlo k překonání nesouhlasu poškozené osoby. Slovo nesouhlas se v komentářích k trestnímu zákoníku i před novelou objevuje hojně a jeho neexistence byla a je rozhodující pro naplnění skutkové podstaty znásilnění.

Jak však poznat nesouhlas? Jak ho projevit? Co dělat v situaci, kdy oběť v reakci na stresovou situaci „zmrzne“ a není schopna reagovat, hýbat se či jinak konat?

Podle judikatury k původnímu znění trestního zákoníku před novelou musí i takto zasažená osoba svůj nesouhlas dát najevo. Pokud například osoba není schopna v důsledku stresové reakce verbální komunikace, může svůj nesouhlas projevit chováním či zaujetím obranné polohy těla, která znemožní provedení soulože. Tento názor se však rozchází s názory odborníků, podle kterých lidský mozek reaguje na traumatizující události obrannými procesy a velmi rychle zhodnotí, zda se pustit do boje, utéci nebo zamrznout. Poškozené osoby, které zažily podobně traumatizující události, popisují, že v tomto okamžiku nevnímaly čas, prostor ani okolnosti a nedokázaly logicky uvažovat. Poškozená osoba se tedy v očích pachatele „nijak nebrání“, což může mít dopady na následné posuzování činu za znásilnění.

Podle organizací bojujících za rozšíření definice znásilnění je právě 70 % případů znásilnění spojených se stavy „zamrznutí“ a neschopnosti se bránit a projevit nesouhlas. Alarmující je i skutečnost, že v České republice zažila znásilnění každá pátá žena*.

V úpravě trestního zákoníku před novelou se na tyto stavy dalo pohlížet jakožto na pachatelovo využití bezradnosti poškozené osoby. Většinou však do kategorie bezradnosti byly zahrnovány stavy způsobené léky, alkoholem či jinými látkami. Správný výklad bezradnosti způsobené „zamrznutím“ často činil problémy soudům nižších instancí a opravné prostředky, průtahy v řízení či vyčkávání na názor nadřízeného soudu jen prohlubovaly neochotu poškozených osob znásilnění nahlašovat.

Od 1.1.2025 jsme se dočkali zohlednění výše uvedeného do definice trestného činu znásilnění. Definice znásilnění se v § 185 trestního zákoníku omezila na vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Ostatní „méně“ závažné praktiky nepenetrační povahy byly vyčleněny do samostatného nově pojmenovaného trestného činu sexuální útok – § 185a trestního zákoníku.

Bylo upuštěno od konceptu znásilnění jakožto silou donuceného aktu. Na znásilnění je nově pohlíženo jako na nesouhlasnou soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží konaný proti seznatelné vůli poškozené osoby. Nesouhlasná vůle může být projevena slovně, pláčem, fyzickým odporem či gesty. Ne bude znamenat ne.

Dále zůstala zachována možnost provedení soulože či jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží donucením či využitím bezradnosti. Jako nový projev bezbrannosti je však uznán také ochromující stres neboli zamrznutí.

Došlo i ke zvýšení trestní sazby u základní skutkové podstaty znásilnění na dva až deset let.

V obou případech definice znásilnění je zásadní ochrana lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Avšak nová definice znásilnění již jasně určuje, že bez souhlasu prostě ne. Bezradnost, nereagování či úplné zamrznutí poškozené osoby bude považováno za jasný nesouhlas.

A proč byla na tuto novelu tolik upírána pozornost? Důvodů je několik, krom naplnění Istanbulské úmluvy také alarmující počet osob poškozených sexuálním násilím zjištěný z anonymních průzkumů, snaha o postihnutelnost širšího pole případů sexuálního násilí a zmírnění následných traumat poškozených osob při vyšetřování a prokazování, že osoba „nechtěla“.

JUDr. Sandra Sophia Loudová
advokátní koncipienta

• Celý výzkum dostupný zde: https://www.profem.cz/…9%C4%8Di.pdf